Už chodíš do školky?

18.09.2018

Nejsem expert na vývoj předškolních dětí, nejsem ani dětský psycholog a ve školkách jsem nikdy neučila. Jsem prostě rodič a vím, jak těžké je poprvé svěřit své dítě do rukou někoho dalšího. Američané posílají děti do "day care" (jesličky) v šesti měsících, většina Čechů zastává názor, že jsou na školku děti připravené ve třech letech, Naomi Aldort tvrdí, že by měly do 4 let zůstat výhradně s maminkou. Také existují kultury, kde se děti nevypouštějí do žádného systému, a to ani do škol! Všude kolem sebe máme na výběr. Ať už z různých školek, přístupů k dětem nebo adaptačních programů. Spousta lidí, Vám bude tvrdit, že ten jejich přístup je nejlepší, vhodný pro všechny a všechno a jediný správný. No a teď co s tím, babo raď? Do Čech právě dorazil podzim a školka se stává velkým tématem všech online i offline diskuzí. Rozhodla jsem se tedy, že také přidám svůj díl a popíšu cestu, jak jsme se s tím poprali u nás doma.

1. Každý má svůj důvod "PROČ" se školkou začít

Máme to štěstí, že jsme si život s Emily mohli zařídit bez nutných osmihodinových směn v rachotě už od jejích třetích narozenin (v našem případě vlastně už od druhých). Další výhoda tkví v naší armádě babiček, tetiček, strýčků a kamarádů, kteří Mimi rádi dělají společnost, kdykoliv nemůžeme my. Jako bonus si můžu často práci rozložit, jak potřebuji a když je nejhůř, Mimi vezmu s sebou na schůzku nebo do kanceláře. I když to vypadá na první pohled jako sen, má to i své mouchy. Řeším "naléhavé" emaily během dne, zvedám telefony uprostřed stavění bábovek, často při skládání puclíků přemýšlím nad projektem do práce a Mimi mi musí zopakovat všechno 10 x, než se vrátím zpátky a začnu zase vnímat dění kolem sebe. Být s maminkou v práci je občas fajn, ale po pár návštěvách kanceláře, kde se dá jen pořád dokola děrovat, řezat, přenášet papíry, malovat zvýrazňovačem a čekat na to, až maminka s někým domluví, to prostě přestane být zábava. Tak se stalo, že za mnou Mimi jednoho dne přišla a řekla mi, že už nechce, abych pracovala. Její plán na vyřešení tohoto problému byl, že začne malovat obrazy a prodávat je, abych já měla volno a víc času na ní. Emily měla pravdu, v práci se jí nedokážu věnovat tak, jak sama chci. Po nocích pracovat už nechci, protože Mimi chodí spát pozdě a já nejsem supermatka a spánek potřebuji. Rozhodla jsem se tedy, že než začne Emily prodávat své obrazy, najdeme jí místo, kde si to dvě dopoledne týdně bude užívat i beze mě, já mezitím všechno vyřídím a pak budu mít čistou hlavu, vypnutý mobil a budu zbytek času prostě s ní. Každý z nás má asi jiný důvod, proč chce nebo potřebuje dát dítě do školky, ale myslím, že uvědomovat si právě svůj důvod proč, je slušný základ pro hledání správné cesty.

2. Kam já jen to svoje dítě pošlu

"Když dítě nenastoupí do klasické školky, nebude připravené na normální život." "Néé, to není pravda, když tam dítě dáte, uděláte z něj jen ovci do armády dalších ovcí."

Tohle jsou dva extrémní názory, které jsem slyšela. I když se přikláním k alternativní změně celého školství, neumím říct, kde přesně je pravda. Znám spoustu lidí, kteří prošli celým školním systémem a se životem se stejně perou. Mluvila jsem s lidmi, kteří se vzdělávali alternativně a jsou v pohodě, mají práci, rodinu a spokojený život. Prostě neexistuje žádná školka, která by vyhovovala všem. (Možná kromě té naší. Věřím, že by vyhovovala spoustě dětem z jiných systémů, jen by se s tím musela spoustu rodičů poprat :)). Když jsme tohle před půl rokem řešili my, měla jsem jasno v tom, že kdybych dala Mimi do klasické školky a nastoupila do práce na plný úvazek, tak nás to doma semele všechny do jednoho. Dětská skupina ve Svobodné škole nám pak přišla do cesty úplnou náhodou a přesně ve chvíli, kdy jsme to potřebovali. Když jsme se byli podívat na informační schůzce a mluvili s průvodci, bylo vše jasné. Tohle je prostě ono! Mimi se tam tak líbilo, že jsme jí pak nemohli dostat domů!

3. Už je ten správný čas

U Mimi to vypadalo následovně: Začala ve dvou letech chodit jednou týdně na výtvarku (něco jako miniškolička) a zvládla to s přehledem celé čtyři hodiny už první den, pak jí byly čerstvě tři roky, zkusily jsme pár dní na zkoušku ve školce a Mimi to najednou nesla dost špatně. Těžko proto radit, kdy je ten správný čas. Každopádně Mimi bylo v září už tři a čtvrt roku, vím, že je samostatná, zvládá být beze mě a naopak chce být s dětmi. Proto jsme si řekli, že školku zkusíme, a když to nepůjde, přes koleno jí lámat nebudeme.

4. Jak často ho posílat

Vím, že nejčastěji se doporučuje: Čím častěji dítě posíláte do školky, tím rychleji si zvykne (nebo se prostě zlomí a zvládne to z donucení). Můj osobní výzkum, do kterého mám jen vzorek jednoho vlastního dítěte, zatím vychází naopak: Méně je lepší. Rozhodli jsme se tedy začít hodně pozvolna. Dvě dopoledne v týdnu jsou zatím tak akorát, aby si to Mimi užila, já udělala svojí práci a nebyl to pro nás zbytečný stres. Znám děti, které to ve státních školkách zvládají v pohodě na plný úvazek od prvního dne, a setkala jsem se i s dětmi, které chodí do "předškoláků" jednou týdně a jsou také v pohodě. Myslím, že známe svoje vlastní děti lépe, než odborníci na předškolní psychiku a dovedeme intuitivně odhadnout, co jim bude nejlépe vyhovovat.

5. Nelhali jsme jí a o všem jsme spolu otevřeně mluvili

S Mimi jsem přes léto hodně mluvila o tom, proč jsme se rozhodli, že to se školkou zkusíme (viz bod 1), dokonce sama usoudila, že v práci a na schůzkách to se mnou už taková hitparáda není. Říkala jsem jí, že jsme vybrali fajn školku, kde by se jí mohlo líbit, mohla by se něco naučit a hrát si tam s dětmi. Nikdy jsem to ale nepřeháněla. Neslibovala jsem jí, že tam bude mít spoustu kamarádu, protože co já vím, třeba si tam s nikým nesedne. Neslibovala jsem jí ani super hračky a zábavu na celý dopoledne. Emily se vlastně ani moc netěšila, spíš to brala tak, že to teda zkusíme a uvidíme. A to nám pomohlo asi nejvíc. Nezklamali jsme jí očekáváním něčeho, co se pak nestalo. Vypozorovala jsem, že spousty dětí se do školky nejdřív těší, ale pak odchází s brekem. Ony se totiž netěší na školku, ale na svojí představu o školce, která se pak diametrálně liší od skutečnosti.

První ráno to vypadalo bledě. Emily byla nesvá sdělila nám, že se trochu těší, ale také trochu bojí. Strach měla z toho, že to nezvládne. "To je v pořádku Mimi. Lidi, když jdou do něčeho nového, tak mají taky strach z toho, že to nezvládnou. Stává se to i mě a tátovi. Kdyby se cokoli dělo, máš tam Verču. Věřím, že Ti pomůže". (Jejich průvodkyni Veronice opravdu věřím, jinak bych tam Mimi nenechávala.) Emily to uklidnilo, pak ale pro změnu nechtěla na hřiště. Bála se, že se po cestě ztratí. Chvilku jsme o tom mluvily a Mimi svojí první cestu na hřiště nakonec zvládla a byla na sebe hrdá. Hned, když mě na hřišti uviděla, přiběhla mi to radostně oznámit.

6. Začali jsme pomalu

    Adaptační týdny ve školkách mají své odpůrce i zastánce. Já jsem byla nadšená, že můžu ze začátku Mimi pomoct a být jí na blízku. Jí to také vstup do školky ulehčilo. První den si vzal volno i Kuba a šel s námi. Tak trochu Hujerovi no. Během odpoledne si ale s námi (se mnou a Kubou) začaly hrát další děti a chvilku to vypadalo, že je Kuba tamní průvodce (učitel). Což bylo fajn, užili jsme si spoustu legrace a poznali jsme různé děti. Kuba pak doma padl a říkal, že by učit fakt nemohl. Mimi to úplně nepobírala a vím, že jí to trochu i vadilo. A proto jsem tam byla dvakrát a s Mimi jsme pak usoudily, že to asi stačilo. Nechávám jí zatím samotnou jen dvě hodiny, pak na ní čekám na hřišti, kam si chodí dopoledne hrát. Minule už za mnou ale přiběhla, byla nadšená, že jsem dodržela dohodu a čekám na ní a v zápětí mi sdělila, že je všechno v pořádku a šla si hrát nazpět mezi děti.

7. Všichni víme, že když to nepůjde, svět se nezboří

Zatím to zvládáme v pohodě. Dokonce bych řekla, že se Mimi v její školce líbí. Vypadá v klidu, radostně nám vypráví zážitky a ráno se dokonce sama rychle chystá. Z vlastní zkušenosti vím, že se to může kdykoli změnit. Ale změna je život, žádná tragédie. Když by nám tahle cesta přestala dlouhodobě vyhovovat, máme vždycky možnost najít si jinou. Teď to může celé působit tak, že jsem nad věcí a všechno nám vychází strašně hladce. Nebojte, i my jsme si prošli dlouhou trnitou cestu, než jsme došli sem. Když začala Mimi chodit ve dvou letech na akční výtvarné dopoledne, tak se jí tam tak líbilo, že se mě ptala každé ráno, jestli je dnes úterý. Uvolnilo se místo i ve čtvrtek, tak začala chodit 2x týdně. K tomu strašně chtěla do "velké školky", tak jsem jí zařídila u nás v práci adaptaci v Centru předškolních dětí. Pak toho najednou začala mít dost, jednoho rána vstala a řekla, že nikam nejde a opravdu už nikam chodit nechtěla. Musela jsem jí pak nechat dva měsíce doma. Odpočinula si a ve výtvarce pokračovala dál, avšak už jen jednou týdně. Stačilo jí to. Když měla pak ve své školce první tzv. zkušební dny, byla první den v pohodě do oběda, druhý den jsem jí tam nechala i chvilku po obědě a třetí den už toho měla dost a plakala. Pak naštěstí byly prázdniny, odpočinula si, byla s námi a uklidnila se. Nikdo z nás není "superrodič", máme právo na to, se občas vydat špatnou cestou a pak si z toho odnést jen to nejlepší. Chybami se člověk učí.

8. Kam to Mimi vlastně chodí

Celý článek je napsaný o školkách. Kdybyste se ale Mimi zeptali "Už chodíš do školky?", tak se usměje a hrdě Vám odpoví "Já jsem školku přeskočila, chodím rovnou do školy". Jednou v létě mi řekla, že do žádné školky nechce. Ze srandy jsem jí odpověděla "To je v pohodě, protože jdeš rovnou do školy". Mimi se toho chytla a byla spokojená. Navštěvuje dětskou skupinu, takzvanou "předškolu", ve Svobodné škole Praha. A já jí rozhodně nelhala. Ke školce má její skupinka hodně daleko. Děti tam nechodí v řadách, jedí, když mají hlad (třeba Mimi zásadně svačí, hned když v devět vkráčí do učebny), samy si zvolí, čemu se boudou věnovat, hlavně si hodně hrají a chodí ven. Přibližně tak mi dětí ve škole popsala Mimi. Jejich "paní učitelce" všechny děti tykají a říkají Verčo. Mimi si jí zamilovala a já jsem díky tomu v klidu, když odcházím. Děti nikdy neuvidíte stát v koutě na hanbě, nejsou za nic trestány, ale ani odměňovány. Za své chování nesou zodpovědnost a spolurozhodují o dění ve škol(c)e. Může to znít jako sci-fi, i já bych si před pár lety ještě ťukala na čelu, ale funguje jim to.

Tak a je to. Tohle je celá naše cesta ke zvládnutí prvních školkových dní. Určitě mi teď dáte za pravdu, že každá maminka zná svoje dítě mnohem líp, než dalších 100 "zkušených" maminek v internetových diskuzích nebo jakýchkoli vzdělaných expertů, se zaručeně osvědčeným přístupem. Minimálně se svým dítětem strávila první tři roky života a má tedy oproti všem ostatním náskok. Každá rodina dokáže sama nejlépe odhadnout, co jim bude vyhovovat. Moje jediná rada tedy zní: Ať už si vyberete jakoukoli cestu, kterou budete chtít projít předškolní období Vašich dětí, rozhodujte se hlavně podle sebe. Neexistuje žádný univerzální návod toho, jak to udělat správně. To co vyhovuje nám, nemusí sednout někomu jinému. A hlavně se nebojte. Je to pořád jenom cesta, vždycky se dá přejít na jinou.