Odvrácená stránka liberální výchovy

08.01.2019

Občas mi čtenáři našeho blogu říkají, jak máme pohodovou a krásnou holčičku, oni přitom prožívají pomalu peklo a děti je neposlouchají. Sem tam se mě někdo i zeptá, jestli pociťuji negativní dopad toho, co dělám... Nikdy nebylo mým cílem navodit pocit zenové rodiny, a přesto se to asi stalo. Nebojte, my doma prožíváme stejné "peklo" jako vy, jen jsme na něj změnili úhel pohledu.

Můžete i vy, jenže...

...budete se muset smířit s tím, že děti jsou lidi.
Prožívají emoce a dávají je najevo. Když se jim něco nelíbí, ozvou se. O věcech přemýšlí. Potřebují uspokojit svoje potřeby. Stejně jako vy. Jo a jejich tělo je prostě jejich tělo.

Když toho budete mít dost, budete si chtít zrovna na chvilku sednout a v klidu vypít kafe, dítě začne běhat po bytě a hlasitě zpívat, protože potřebuje vybít energii, kterou má právě nahromaděnou. A co teď s tím? Kdo z vás má větší právo na to uspokojit svoji potřebu? 

...dětem začnete věřit,
protože vztah s nimi je postavený na důvěře. Přestanete si myslet, že děti mají potřebu vám stále lhát, vymýšlet si a používat manipulativní techniky. Stejně tak, jak to neděláte vy. Když ve tři ráno dítě vstane a vzbudí Vás. Má hlad a nemůže usnout. Vy se k němu neobrátíte zády s tím, ať si nevymýšlí a spí, ale věříte mu a tu situaci se s ním snažíte vyřešit. 

Možná Vám jednou vytopí koupelnu, pak uklouzne na mokré podlaze a odběhne si lehnout na gauč. Vy nečekáte, až vytopíte sousedy a prostě tu pohromu uklidíte. Když pak za Váma po pěti minutách přijde s větou "Promiň maminko, že jsem za Tebou nemohlo přijít na úklid, ta noha mě fakt bolela!" Tak mu věříte, že to myslí vážně a nepřemýšlíte nad tím, jestli Vám náhodou nehraje divadlo na city.

...nakonec se vyrovnáte s tím, že prvních pár let máte doma bytost, která vás prostě potřebuje.
Jak moc a to, že potřeby dětí se liší nejen jejich věkem, ale hlavně diametrálně od těch našich, vám pravděpodobně dojde až na mateřské. A do té doby, než jsou naplněny jejich potřeby, většinou nedokážou splnit ty naše. Prostě nemůžou.

Třeba vaše dítě bude také celorodinný jedináček, který zrovna bude mít potřebu si hrát s dospěláky různé hry. Od běhání okolo stolu až po chození s poníkama po jejich zámku. I když si scénáře her bude vymýšlet samo, bude vás k tomu potřebovat. A nejen vaši fyzickou schránku, ale i vašeho ducha a chuť k hraní. Pro mě samotnou to byla dlouho nepřekonatelná mise. Ale zjistila jsem, že když je naplněná tahle potřeba hraní, všechno pak funguje snadněji. Jakákoli dohoda, pomoc i naplnění mých nesmyslných potřeb jako půlhodinové pití kafe po obědě, ranní spánek a tak.

...lidi si o vás budou myslet, že jste blázni.
Jsou to ty chvíle, kdy dítě provede něco nepřípustného, neposlouchá vás a vy místo toho, abyste mu dali přes zadek, nebo ho začali vychovávat, řešíte věci jinak. Třeba když si dítě během procházky tak unaví, že si prostě lehne doprostřed chodníku a musí si odpočinout. A vy tu odpočinkovou chvilku s radostí využijete k tomu, že vyřídíte jeden, někdy i dva, pracovní hovory.

Nebo z prekérní situace s oblíkáním uděláte hru, kdy dítě běhá po bytě, předstírá, že je slon Fufík, schovává se a vy běháte za ním. Hledáte ho a dáváte mu oblečení do jeho skrýší. To si pak kus po kuse oblíká. A ještě ke všemu celou hru hrajete podle jeho pravidel (doporučuji přečíst článek o mocenských hrách, dost to odlehčilo klima u nás doma). Nakonec to přijmete a z odchodového stresu se stává zábavná odchodová hra. Obdivuju babičku, která si minule s Emily zahrála taky, chvilku s radostí, chvilku s menší radostí, ale dala to!

...nebudete mít žádnou páku, jak je donutit.
Jakmile děti přestanete vydírat ("Když to neuděláš, žádná televize!"), podplácet ("Když to sníš, dostaneš bonbon!"), strašit ("Když budeš zlobit, přijde čert!" .. "Ježíšek Ti nedonese dárky!"), nezbudou vám žádné prostředky k tomu, jak je donutit něco udělat proti jejich vlastní vůli. Budete muset prostě začít pracovat na sobě a na svých komunikačních schopnostech. Dětem pak věřit v tom, že se dovedou samy za sebe rozhodnout. Třeba si vaše dítě nebude muset čistit zuby a stane se, že si je i nevyčistí. Ale myslím, že za jednu noc se mu kaz v puse neudělá. Zato přijde na pravý smysl čistění a často si na to vzpomene samo a většinou si je prostě samo dobrovolně vyčistí. Jednou totiž pochopí, proč je to pro něj důležité a nebude to dělat pod vyhrůžkou zákazu koukání na pohádku nebo omezení přísunu bonbonů. 

...dovolíte jim dělat chyby.
Svoboda není o tom, naučit se dělat věci správně, ale o tom, naučit se nést zodpovědnost za svoje rozhodnutí. A často ten výsledek není vidět hned.

Možná vaše dítě bude milovat skákáni v kalužích tak jako Emily. Nebude si moct pomoct a bude stále dokola vbíhat v teniskách do louží, vesele si tam skákat, cákat na svoje oblečení, poslouchat rady kolemjdoucích o nevhodnosti situace a pak chodit venku v mokrých botách. (Pamatuju si, jak jednou Mimi skákala, okolo šla paní s holčičkou, těsně u louže jí zastavila, cukla s ní a vykřikla na ní "Tohle se nedělá!!" a do toho Mimi radostně zavolala "A já to tak miluju" a skákala dál). A nakonec se jednou před tou louží zastaví, podívá se na svoje boty, na louži a radši jí obejde.

...budou dávat najevo svoje emoce.
Všichni milují, když se děti radují, smějí a dávají nám najevo svou lásku. Málo kdo z nás stejně miluje děti, když řvou, vztekají se, nebo dlouho pláčou. A vy se naučíte i ten vztek v klidu ustát, protože vám dojde, že je to tak v pořádku.

Sama jsem asi do svých 29 let nevěděla, jak jsem vzteklá. Nechápu, kde se ten vztek schovával, ale vím, že mi škodil. Až teď jsem se naučila s ním pracovat. Sice nás to stálo jeden rozbitý ovladač na televizi (se kterým jsem hodila o zem), spoustu ran do čehokoli, co dělá rámus (což mi ze začátku vždycky ulevilo), potoky slz a nemálo situací, kdy to po mě Mimi opakovala. Ale zvládla jsem to a nakonec jsem se naučila se vztekem pomáhat i Mimi. Nekřičet na ní v tu chvíli, ať přestane, nebo že se tak nemá chovat, ale být v tom s ní a pomoct jí tu chvíli překonat.

...dostane Vás to do nepříjemných společenských situací.
I když budete chápat potřeby a pocity vašich dětí, ne všechny okolo vás to bude zajímat. Né že bych se jim divila. Jsou chvíle, kdy se chcete v klidu zúčastnit oslavy a vaše děti tam prostě nechtějí být, nebaví je to, jsou nevyspalé, nemají na to náladu, potřebují svůj prostor a občas se cítí i odloženě, protože dospělí chtějí také svůj prostor. Přece jen, s dětmi jste pořád, kamarády a rodinu nevidíte každý den. A většina malých dětí, včetně naší Mimi, prostě nedokáže sedět vzorně u stolu, usmívat se a plnit všechna společenská očekávání a prostě čekat. A než to skončí, dovedou vymyslet spoustu vylomenin, třeba si jít hrát pod stůl, běhat, plašit kočky, skákat dospělým do řeči, mluvit nahlas a chtít jakoukoli pozornost. Často pak hrají velkou roli emoce okolí a spoustu výchovných rad. A v těchhle chvílích obdivuju všechny maminky a tatínky, kteří kašlou na jakékoli společenské postavení, zastanou se svých dětí, nebo s nima prostě hrajou jejich hru. Já mám pořád ještě na čem pracovat.

...děti vám stejně budou skákat po hlavě.
Alespoň podle našeho společenského přesvědčení. To už si společnost možná myslí i po té oslavě (viz předchozí bod) a ještě neví, že se s vámi vaše děti můžou bavit stejně, jako vy s nimi. Nehrajete totiž s dětmi celoživotní hru na to, kdo je silnější, mocnější. Například, když dítě spustí "Mami, teď se vážně zlobím. Na autíčku byly polštáře." Do toho vstoupí někdo další. "Takhle se s maminkou nemluví. Ona je hodná..." A vy to zastavíte s tím, že je to naprosto v pořádku a dítěti se omluvíte. (Mimi se prostě nelíbilo, že jsem jí v jejím pokoji uklidila auto a polštáře. Čekala, že přijde domů a bude si s tím hned zase hrát.) Stejně tak, jak budete mluvit vy s dítětem, bude mít totiž právo řešit situace ono s váma. 

...Vaše děti se nezmění,
změní se váš pohled na život. Uslyšíte třeba "Ten náš Jenda je tak vyčůranej. Chtěl snowboard a my mu řekli, že mu přispějeme polovinu. On poprosil babičky, ať mu dají místo dárků k narozeninám peníze na tu druhou půlku." A vy si pomyslíte, vždyť je chytrej, něco chtěl, tak si to uměl zařídit. 

Záměrně jsem vybrala ty peprnější situace. Jsou pohodové dny a dny, kdy to stojí za prd. Je to život a je to vztah dvou lidí. Já jsem ale po těch třech letech na mateřské vlastně mnohem spokojenější, sebejistější, konečně vím, co chci, nenechám si všechno líbit a většinu času s Mimi si opravdu užívám.

A na to všechno budete potřebovat dost času
a trpělivosti. Nejen pro vaše děti, ale hlavně pro sebe. Málokdo z nás měl šanci vyrůstat v době, kdy se dětem věřilo a byly respektovány takové, jaké jsou. Je jednoduché se dívat večer na spící dítě a u toho si třeba číst Naomi Aldort a její "Vychováváme děti a rosteme s nimi" a říct si, od zítra to budu všechno dělat jinak, líp. Začnu mít víc pochopení, lásky a mluvit s ním s respektem. Pak se ráno probudíte, vedle Vás stojí žívá osobnost a za váma stále 30 let života bez Naomi Aldort. Nestane se to přes noc, ale když budete chtít a chvilku se snažit, něco se časem stane.

Jestli chcete mít doma poslušné dítě, které se na vás bude celý den usmívat, milovat vás, na všechno kývne, na všem se s vámi bez emocí dohodne, vždycky slušně pozdraví, poděkuje, nikdy neprojeví jakoukoli negativní emoci ani náznak vzdoru .... Tak to se rovnou na jakoukoli svobodu vykašlete, protože žádná liberální výchova vám z dítěte neudělá domácího mazlíčka. Spíš se zamyslete nad tím, jestli vám cokoli jiného takové děti vyprodukuje bez toho, abyste je v jednom momentě prostě k poslušnosti zlomili a hlavně jestli to vůbec někdo chce. Občas se lidí zeptám "Fajn, děláte to jinak než my. Vás teda vždycky vaše děti vždy poslouchají a chovají se podle vašich představ?" Odpověď je ve 100% případů NE a nebo ticho ...

Jedna jediná rada na závěr. Když budete za jakékoli situace v pohodě a duchapřítomní vy, budou i vaše děti. To je jediná věc, o které jsem za ty 3 a půl roku zjistila, že 100% funguje.

________________________________________________________

Poznámka pod čarou. 

Ať si o tohmhle všem myslíte cokoli, tu Naomi Aldort si opravdu stojí za to přečíst (Vychováváme děti a rosteme s nimi). K tomu třeba ještě:
- Respektovat a být respektován (Pavel Kopřiva, Jana Nováčková a spol.)
- Výchovu bez poražených (Thomas Gordon)
- mocenské hry - https://dobro.infoblog.cz/clanek/uvolneni-detske-agrese-40964/

A kdo nerad čte, našla jsem i skvělý videa na youtube:
- O svobodné výchově (Jarda Dušek a Naomi Aldort) - https://www.youtube.com/watch?v=wt0B74AEf0o
- O vzdělávání  (Jana Nováčková) - https://www.youtube.com/watch?v=--7NuP_jsVI

Myslim, že to za těch pár hodin času to opravdu stojí.