O tygrech a dětech

05.08.2018

V posledních dnech dostávám na sociálních sítích pozvánky do skupin typu "Zrušme cirkusy a zoologické zahrady", "Zachraňme tygry" a "Chovejme se ke zvířatům s úctou". Ano, ubližovat zvířátkům je hodně ubohé a co se stalo tygrům (viz článek), je určitě na pováženou. Hromadně vypouštět zvířata na svobodu asi nepůjdu. Spíš si říkám, že založím skupinu "Neučme děti, že je v pořádku ubližovat slabším". Co když si lidé ten pocit o beztrestnosti ubližování slabším vypěstovali právě v prvních 15 letech života? Znáte to: Jedna výchovná sem, jedna výchovná tam. Dělej to, co chci, protože to říkám a můžu to říct jen proto, že už na tomhle světě pobývám déle než ty a jsem větší a silnější. Když mě neposlechneš, tak to schytáš a mně se nic nestane ... Možná se tohle všechno děje také kvůli vštěpování dětem, že jejich pocity a potřeby často nemají žádnou váhu. Nebo také proto, že jsou na 9 let zavřené do budov, kde né vždycky bývají šťastné a spokojené, mají omezený pohyb a společnost jim tvrdí, že je to tak vlastně v pořádku. Dětské potřeby a pocity jsou v tomhle ohledu brány na stejnou váhu, jako pocity a potřeby zvířat v ZOO a kdekoli jinde v zajetí i nezajetí.

A věřte mi, děti se naučí ubližovat slabším rychleji, než bych řekla mimimama. Emily miluje miminka, mladší děti a zvířátka. Vždycky se u nich zastaví a pohladí je, nebo se na ně usměje. Ráda si s nimi hraje. Dala bych ruku do ohně za to, že by jim nikdy v životě jen tak neublížila. Přesto všechno jsem viděla, jak Emily stála nad roční holčičkou, která lezla po čtyřech a chtěla jí kopnout kolenem do hlavy. Mimi jsem vzala pryč. Plakala a říkala "Já jsem jí chtěla ublížit, maminko." Říkala to jakoby nic, jakoby to bylo úplně v pořádku. Nejvíc jí naštvalo, že jsem jí odnesla pryč. V hlavě mi běželo "Shit, co se to s ní děje. To fakt nezvládá být pár dní v kolektivu více lidí. Nebo tak žárlí. Vždyť taková přece není. Nikdy dřív se nám nic takového nestalo! Vždyť když vidí, jak rodiče bijí děti nebo jim nadávají, tak se rozpláče .... " Nějak jsme to zvládli. Bůh ví, jestli by opravdu nakonec kopla, ale moje pošramocený ego ještě dlouho řešilo, že naše milovaná Emilka chtěla ublížit miminku.

A co se vlastně stalo předtím, než Emily stála nad miminkem, který chtěla kopnout?

Den předtím jsem viděla, jak jeden pán hodil neadekvátně Mimi na zem proto, že v rámci hry strčila do dveří a ty shodily jeho dítě na zem. Mimi plakala a nechápala, proč jí to ten pán udělal. Půl hodiny před tím incidentem s kopancem za mnou přišla Mimi s tím, že jí bolí ruka. Řekla mi, že stála s netekoucí lahvičkou na vodu nad miminkem, které zrovna lezlo okolo, a dělala si legraci, že na něj kape vodu. Když tatínek tohoto mimina řekl, ať to nedělá a argumentoval slovy: "Protože jsem to tak řekl", Mimi se jen s úsměvem ptala dál proč. No a tak jí prostě stiskl ruku tak silně, že za deset minut přišla za mnou, abych jí to zkontrolovala. Řekla mi, co se stalo, a nechápala, proč. Tenhle vzorec chování se během krátké doby opakoval. Pak si začala myslet, že je to v pořádku. Jednou se jí něco nelíbilo, tak si chtěla jít prostě kopnout.

V rámci objektivity by se určitě patřilo napsat, že to samozřejmě může být tím, že i když je Mimi "zlobivá holka" (rozhodně né podle nás), my se k ní přesto všechno chováme slušně. Že situace, kdy nás štve, neřešíme pár ránami přes zadek, ale snažíme se jí s respektem a bez hodnocení vysvětlit, proč nás štve a vyslechneme si její názor. A hlavně moc dobře ví, že i kdyby si kopla, já bych jí rozhodně nekopla zpátky.

A co s tím teď děláme? Promluvili jsme si s ní v klidu o tom, že není vůbec v pořádku ubližovat slabším a taky, že není naprosto v pořádku, aby kdokoli ubližoval jí. Asi dvacetkrát jsme odpověděli na její proč a tím to pro nás skončilo. Z Mimi se žádný násilník nestal, miminka miluje dál. V kolektivech to zvládá a žádná podobná situace se už neopakovala. A já si budu dávat sakra pozor, aby se ani opakovat nemusela. Nejlepší, co pro ní můžeme udělat, je ukázat, jak se k sobě lidi můžou chovat slušně a vzájemně se respektovat v každé situaci bez ohledu na věk, výšku, sílu, pohlaví, barvu pleti nebo společenské postavení.

Možná, že až se začneme všichni chovat s úctou a respektem k našim dětem, v budoucnu už nebude potřeba zachraňovat další tygry. Ještě k tomu tedy asi bude potřeba udělat něco s penězi a chorobnou touhou po nich ....

Závěrem bych ještě ráda podotkla, že si nemyslím o všech zaměstnancích ZOO koutků, že se chovají ke zvířatům s neúctou. Většina z nich určitě zvířata miluje a nepotřebuje zbohatnout na jejich kůži. Stejně tak to je s rodiči. Účelem článku rozhodně nebylo linčovat rodiče za to, že spory s dětmi řeší jinak než já.  Věřím, že každý rodič, stejně jako já, svoje dítě bezmezně miluje. Jen si občas nevíme rady.

Jednou se vedle mě osmnáctiměsíční Emily probudila ve dvě ráno v posteli. Nemohla už znovu usnout a pořád odbíhala z postele do pokojíčku. Když jsem jí vrátila zpátky, utekla znovu, dokonce si už uměla i otevřít dveře. No prostě vedle mě nechtěla ve dvě ráno ležet a snažit se usnout, jenže já jsem byla úplně vyřízená a popravdě taky dost zoufalá a jediné, co jsem chtěla, byl klid a spánek. A tak jsem jí v jeden moment plácla přes zadek a křikla na ní, ať už si lehne, že toho mám dost. Emily se rozplakala, koukla se na mě a naštvaně řekla "To je moje tělo.". Vůbec nechápala, proč jsem jí praštila. Naštvaně a zároveň smutně si ke mně lehla. V tu chvíli mi došlo, co se stalo, tak jsem se jí omluvila a snažila jí tu situaci popsat a vysvětlit. Myslim, že věta "To je moje tělo" celou situaci vystihuje dokonale. Tělo každého dítěte patří přeci pořád jen jemu. Není to žádný bezcitný boxovací pytel, do kterého máme právo ve vzteku bušit a pustit ven svoje emoce jen protože můžeme. Oni tu bolest cítí a často ani nechápou proč. Já sama moc dobře vím, jak je těžký se občas udržet. Na světě existuje spoustu možností, jak ty situace řešit bez ran. Doporučuju přečíst "Vychováváme děti a rosteme s nimi" od Naomi Aldort.