Mohli jsme ...

28.06.2018

Mohli jsme "zaseklou" Emily nutit, aby si šla nohy umýt do vany. Protože tyhle černý nohy k nám do postele prostě nepůjdou a lidi se umývají ve vaně, tečka. Mohli jsme trvat na tom, že jsme její rodiče a prostě nás bude poslouchat. Po dobrém to nešlo. Mohli jsme jí prostě uplatit. A kdyby to taky nešlo, mohli jsme na sebe křičet, hádat se, do té vany jí odnést, nohy na silu opláchnout pod sprchou a pak jít spát naštvaní a uplakaní. Mohli jsme, ale co bychom z toho měli?

Včera večer, když jsme přišli z venku, Emily zamířila rovnou do ložnice a šla se uložit ke spánku. "Emily, máš úplně černý nohy", podotkla jsem, "běž si je ještě umýt, budeš mít celou černou postel. A co pyžamko a zoubky?" Emily si lehla a odpověděla prosté: "Ne". Do toho se vložil Kuba "Jestli už jsi tak unavená, tak já Tě do té koupelny odnesu a pomůžu Ti," navrhnul. Emily ale trvala na svém: "Ne, já nechci." Kuba se na nás usmál a odběhl do koupelny sám. Za chvilku přišel s kýblem horké vody: "Tak já Ti ty nožičky umyju tady. Můžeš u toho ležet." Emily se rozzářila unavená očička. "Tak joooo," zajásala. "Jé a to já chci teda taky," zavolala jsem na Kubu. Emily si pak lehla vedle mě na postel, nohy pověsila dolů a začaly jsme spolu plánovat, co všechno pro nás tatínek udělá, než půjdeme spát. Během chvilky jsme si namazaly ruce krémem, převlékly se do pyžamek, vyčistily si zuby, a ještě nás to pobavilo. Deset minut poté už jsme všichni usínali v posteli čistí, převlečení a spokojení. Všichni jsme dosáhli toho, čeho jsme původně chtěli a mohli jsme v klidu usnout. Ptáte-li se, jestli se z mytí v kyblíku stal rituál, odpověď je neee! J Druhý den jsme v klidu Emily vysvětlili, proč chceme, aby chodila spát čistá a v pyžamku. Jakmile to pochopila, šla se vysprchovat bez přemlouvání.

Víme, že naše Emily neumí poslouchat a jsme s tím naprosto v pohodě. Ona totiž nemusí. A co jí tím vlastně učíme? Co si z toho odnese do života? 

Konečně jsem si nechala po dlouhé době nainstalovat do počítače PlayDance. "Emily, zkusíme si taneční desku? Konečně mám ten program," říkala jsem jí nadšeně, když se po obědě probudila. Zapojily jsme si desku, vybraly písničku. Těšila jsem se, že to Emily ukážu a zatančíme si spolu. A ejhle, deska po deseti letech vypověděla službu a přestala fungovat. Zkoušela jsem na ty šipky skákat, dupat, vypínala a zapínala program a nic. "Neeeee" zoufale jsem zavolala. "Co se děje maminko," koukla na mě trochu vyděšeně Emily. "Ta deska prostě nefunguje. Ach jo". Emily mě pohladila, pak se na mě usmála. "Tak pojď za mnou do pokoje, maminko." Ok, vykašlala jsem se na desku. Byla jsem ale stále naštvaná a smutná. Emily v pokojíčku zapnula demo na elektronickém piánu, a to pořádně nahlas. Kousek od piána rozprostřela deku a začala na ní zvesela poskakovat a kroutit se. "Vidíš, máme taneční desku/deku tady, můžeme si spolu zatancovat, pojď, maminko". Tak moc mě to rozesmálo a nakonec i uklidnilo. Společně jsme si zatančily na dece a bylo to fajn. Svět se točil dál.

A co si s toho teda ta holka odnáší do života? Bude vědět, že:

- lidi se můžou dohodnout tak, aby všichni nakonec byli spokojení. Bez stresu, v klidu.

- když něco nemůžeme, nezvládáme nebo nechceme dělat, dá se dohodnout na alternativním řešení.

- když je někomu ouvej, můžeme mu pomoct situaci zvládnout v klidu.

- každý problém má řešení.

- lidi se k sobě můžou chovat slušně v každé situaci.

Že to tak v životě nefunguje?

Když se chce, všechno jde. V práci mi nevyhovovala část mojí pracovní náplně, asi tak třetina. Šla jsem tedy po čase za šéfem a řekla jsem mu, s čím mám problém, přesněji co dělám nerada. Sedli jsme si, promluvili si a nakonec jsme se dohodli a náplň změnili. Když bylo Emily půl roku, začala jsem pomáhat s projekty pro nadané. Projekty se rozjely a zjistila jsem, už mi práce zabírá víc času, než jsem ochotná obětovat na úkor sebe a Emily. Nestíhala jsem vše, jak jsem chtěla, tak jsem se dohodla se svou nadřízenou, že přibereme někoho dalšího do týmu a od té doby mi pomáhá Kája. Práci už tedy nemusím obětovat tolik času, jako dřív, když však Kája něco nezvládá, vždycky mi může zavolat a dohodneme se.

(Mimochodem, gratulujeme ke státnicím, Kájo!)

Když si to tak pročítám, můžeme působit jako banda hipíků, která se na sebe celé dny směje a hladce proplouvá životem. Příště tedy slibuji článek plný našich "fuckupů" :)!