Je to zlobivá holka

28.08.2018

Dnes naše zlobení dostalo jiný rozměr. Jdeme si v pohodě po chodníku, povídáme si a za náma slyším maminku s chlapečkem.

Chlapeček: Ta holčička nemá boty.
Maminka: Vidim, nemá.
Chlapeček: A nedrží maminku za ruku.
Maminka: Jo, je to zlobivá holka. .

Ta paní to myslela naprosto vážně. Emily to neslyšela, já jsem se rozesmála a šly jsme do knihovny. A já si to přitom s Tebou, Ty moje zlobivá holko, moc užila.

A jestli mi nevadí, že si lidi o Mimi myslí, že je zlobivá holka? V tomhle případě mi to přišlo jako vtip. Ale popravdě, dřív jsem z toho bývala špatná. Znám jí a vim, že je člověk s dobrym srdcem, veselá, empatická, myslí na ostatní ... a vim, že je energická a umí to taky pořádně rozjet. Nebylo pro mě lehký to poslouchat. Do tý doby, než jsem si opět někde vyslechla, že mám rozmazlený dítě. Tak jsem se nadechla (a vůbec nechápu, jak jsem pro jednou, místo bránění Mimi, zvládla takhle duchapřítomně reagovat) a řekla: "Fajn, jestli máte za potřebí to tahle pojmenovat, v pořádku. Je to Váš názor, já ho respektuju." A bylo po problému. To, že někdo pojmenuje skutečnost jinak než vy, tu skutečnost přece nezmění. Naštěstí stále ještě žijeme ve společnosti, kdy můžeme mít na věci svůj vlastní názor. A smířit se s tím, že je naprosto v pořádku, když se od názoru většiny odlišíte, je osvobozující.