Chce to čas!

08.06.2018

Před mateřskou jsem pracovala v centru Prahy. Občas jsem si na oběd sedla venku a pozorovala dění ve městě. Všichni někam spěchali, hlavně místní, vůbec nebylo těžký je podle rychlosti chůze rozeznat od turistů. A já? Stala jsem se součástí toho davu a spěchala s ostatními. Nikdy jsem nečekala na eskalátoru, vždycky jsem ho seběhla dolů, nebo vyběhla nahoru. Pořád jsem něco řešila a zařizovala. Vzpomínám si, že jsem už cestou do práce v tramvaji projížděla na mobilu emaily a pár jich i stihla vyřídit. Po práci jsem měla rande s kamarády, brusle, procházky a večer padla do postele, abych mohla začít ráno znovu. A vlastně mi to vyhovovalo. Nikdy jsem nemusela být sama se sebou.

Po třech letech s Emily jsem však zjistila, že jsem najednou přestala téměř cokoli plánovat, kamkoli spěchat a ze změn, které nastanou během dne, dělat jakoukoli vědu. Vím, že čtvrtky jsou moje pracovní dny. S Emily to vnímáme tak, že díky tomu můžeme trávit dalších šest dní v týdnu spolu a na hlídání u babičky se vždycky těší. Když mám v diáři vyznačené doktory, prostě ráno vstaneme a připravíme se tak, abychom to daly. Popravdě, i když přijdeme pozdě, vždycky ještě zbude čas na hraní v čekárně. Ale pak jsou v našich životech miliony věcí, které když nevyjdou, tak prostě nevyjdou ...

... nasedáme do auta. "Emily, nasedneš si do sedačky? Připoutám Tě a vyrazíme." Volám na Emily, když se přibližujeme k autu po 15ti minutách, za které jsme ušly 100 metrů od našeho domu. Emily stihla během cesty "ukrást rohlík v obchodě", třikrát oběhnout okolo popelnic, stopovat červeného pavouka a hystericky křičet, když na ní stoupnul, vyplašit holuba, vběhnout do louže a nechat na chodníku pár stop. Emily konečně nastoupí do auta, otočí se na mě a "Ještě si půjdu na chvíli zařídit". "Tak fajn, trochu si zařiď, pustím nám rádio a vyrazíme za kamarády". Během pár minut vyrážíme. ...

Já vím, že jsou chvíle, kdy do toho auta prostě potřebujeme hned, ale je to Emily problém? Tříleté děti vnímají přítomnost. Čas je tak abstraktní pojem, že si to ani nedovedou představit. Je jim úplně jedno, že někde potřebujete být v čas. Přikládají tomu stejnou váhu, jakou přiložíme my faktu, že dítě právě teď potřebuje třikrát oběhnout dům, než bude připravené posadit se do auta. Nepochopila jsem to na první cestě, která probíhala stylem "Emily, pojď, projdeš se příště, teď pospícháme, nemáme čas ... Emily teď prosím, ne, už jsme měly dávno vyrazit ... Emily řídit budeš na cestě zpátky, to budeme mít víc času ... blablalba". Emily si poplakala, já se rozčilovala a stejně jsme přišly pozdě. Postupem času mi došlo, že prostě potřebuje víc času, o hodně víc času než já. 

Mým úkolem není trénovat, abychom cestu k autu daly za 2 minuty, ale abychom vyrazily o dost dřív a těch 20 minut v rezervě prostě měly. 

Ona totiž každá mince má dvě strany a na té druhé straně, jindy čas od ní zas dostáváme my.

... Emily ráno vstává o dost dřív, než já. Je 6:30 ráno, otevře oči, přitulí se ke mně a deset minut kouká okolo sebe, pak se na mě podívá a řekne "Už je venku den, maminko". Já ještě polospící přikývnu "hmmmmm" a ležím dál, protože opravdu v 6:40 toho prostě víc nedám. Emily si začne potichu zpívat, nebo mi něco vyprávět a když už jí to nebaví, vymyslí si jednu ze svých "postelových her" (počítání prstů, na pejska Betynku, kterého si vyrobí z ruky, na dinosaura z prstu na noze...) a čas plyne. Když pozná, že už jsem schopná aspoň mluvit, pomalu mě začlení do hry, a nebo si se mnou začne povídat, občas si přinese krabičku paní doktorky a operuje mě. "Maminko, já si chci hrát do pokojíčku". "Mimi ještě mi dej prosím chvilku, tak můžeš vyrazit sama, jestli chceš". "To né, já tu radši počkám s Tebou a něco si sem přinesu."A je 7:30 :). "Tak jdeme vstávat a dáme si snídani" Emily radostně vyskočí z postele. "Tak jo maminko, dám si jogurt a křupinky.

Díky Emily jsem se přestala stresovat nedostatkem času. Po ulici neběhám, eskalátory nevybíhám a emaily vyřizuji až v práci. Cestou se radši dívám okolo sebe, nebo jí beru jako procházku. A ten čas jsem začala dávat jak sobě, tak i ostatním.