Kde máš botičky, holčičko?

14.05.2018

.... to je teda záhada. Kdepak má asi ta holčička botičky. Baví se o tom kolemjdoucí, děti se ptají maminek a už jsem dokonce slyšela i polemizovat dvě slečny v kavárně na téma Emily a její botičky. Až jsem to prostě nějak přestala vnímat. Až do dneška ...

Je krásné květnové středeční odpoledne a já musím na poštu, tak říkám Emily "Mimi, co kdybysme se dneska na tu poštu prošly, můžem si cestou zahrát nějaký hry, třeba začne pršet, zaskáčeš si v loužíš, prostě si to užijem!". (Moje malá vsuvka: abych zase nevypadala jak ! magor, já většinou stojím jen vedle tý louže. Skákat už jsem zkoušela taky, je to celkem relax, ale i tak stojím většinou vedle louže, skáče jen Emily a to v holinkách.) Taková lákavá nabídka se asi nedá odmítnout, Emily si vesele běží ke dveřím a kříčí "Tak jooo, nebudu mít boty.". "Fajn, klidně, jen nezapomeň ..." Než to stihnu doříct, Mimi pokračuje "Já budu opatrná, vím, střepy a hovínka."


Tak si tak venku pobíháme, závodíme, povídáme si a v tom si Emily vzpomene na Betynku, usměje se na mě a říká "Já budu Betynka pejsek" a v pobíhání dál pokračuje po čtyřech. Nato se za ní vyřítí postarší pán (taky jsem se divila, jak rychle běží) a volá na ní, "Holčičko, no tohle, po čtyřech choděj pejsci, lidi po dvou." Tak jsem se na něj usmála a říkám "No jo, ale ona si právě teď hraje na pejska." Od tý doby, se se mnou pán přestal bavit (pořád nevím, jestli proto, že vypadám nezpůsobile a nebo jako její starší sestra) a začal se sápat po Emily, aby jí zvedl a ukázal, jak se chodí po dvou. Než jsem stihla zasáhnout a říct mu, ať jí nechá, že se jí to rozhodně nelíbí, se zděšením v obličeji začala ječet a přiběhla ke mě. Emily jsem vzala nahoru a řekla jí, že je dobře, že ječí, když na ní sahají cizí lidi a jí se to nelíbí. Ona se mě ptala "Pjoč to ten pán dělal???". No tak to mi taky hlava nebere, jako pjoč?? Ale pán šel dál, pořád na nás koukal a dokola opakoval, že se chodí po dvou. Emily v tom uviděla malýho pejska a jen mi vesele řekla "Jee, tamhle je můj kamarád.". Seskočila zpátky dolu na čtyři a byla zase Betynka. Paníček jejího kamaráda byl naštěstí pohodář, když se blížíl, volal na nás "Nemusíte se bát, on je hodnej, nic vám neudělá, klidně si ho i pohlaďte." Né že bych se bála 10ti centimentrovýho psa :).


No aby toho nebylo málo, cestou zpátky si Emily opět vesele pobíhá a tu se k nám blíží postarší pán, podívá se na ní a spustí "Kde máš botičky, holčičko?". Když Emily viděla, že se k ní blíží starší pán, tak už rovnou skočila za mě a její nálada spadla ze 100 na 0. Podívala jsem se na pána a chtěla jsem mu říct "No a proč máte na sobě bundu, když je venku 25 stupňů???" Možná by se pán nad sebou zamyslel a už nikdy se neptal na oděv cizích lidí. Protože, co je komu do toho, že jo. Ale naneštěstí ještě tak drzá nejsem, tak jsem mu jen řekla. "Emily ráda chodí bosa, je to zdravý. ... a myslim, že se právě bojí starších pánů."

Když jsem se dnes po dvou incidentech s postaršími pány zamyslela nad tématem botiček, ono asi tak nejde jen o ty botičky? My přece taky nezastavujeme na ulici slečny s botama na podpatku neptáme se jich "Jéé slečno, proč máte tak vysokej podpatek? Copak nevíte, že si ničíte nohy?" No to by asi koukaly. ALE nosit boty je pro člověka v podstatě naprosto nepřirozený a my si tím ve většině případů dnešní obuvy jedině ničíme nohy :). 


Emily má naštěstí skvělou vlastnost a ze všeho se dovede rychle vzpamatovat. Zeptala se mě jen pjoč a šla vesele dál. Bez bot. Ale proč jí takhle zbytečně kazit radost ze života? My tím nikomu neubližujeme, nikoho neomezujeme, nikomu nebereme jeho svobodu, tak co (pozn. možná jen obtěžuje maminky, které musí vysvětlovat svým dětem, proč ta holčička může a oni ne). Emily má ten dar, že je veselej, svobodnej člověk, kterej se každý ráno s úsměvem probudí a těší se na novej den. Proč má teda tolik lidí, když vidí po ulici pobíhat veselou malou holčičku, potřebu řešit, kde má botičky? To si vážně myslí, že kdyby trpěla, bolely jí nožičky, byla jí zima nebo jí to bylo nepříjemný, tak si takhle vesele pobíhá? No nevím, já bych teda spíš naopak někde plakala. Nožičky jí za nás taky nikdo mýt nebude. Jak řekl můj muž, vlastně to je zdravý a bude mít alespoň odolnější nožičky. Emily může chodit po kamínkách, v trávě, v lese, na chodníků, prostě to tak má ráda. Moc dobře ví, že může šlápnout na včelu a ta jí dá žihadlo (už se stalo, aspoň víme, že nemá alergii), že jsou na zemi střepy a hovínka... 

To, že někdo dělá věci jinak, než dalších 99% naší populace, ještě nutně neznamená, že je dělá špatně!

A kde vlastně máš ty boty, holčičko? Jsou u mámy v tašce, jsou tam vždycky. Jakmile je mi totiž chůze bez bot jakkoli nepříjemná, tak si pro ně prostě přijdu. A dalších pět párů bot na mě čeká doma v botníku. 

PS: Než jsem se opravdu odhodlala publikovat tenhle článek, tak to trvalo přes týden. A ani z odstupem času, se Emily nepřestala bát postarších pánů, kteří se k nám na ulici blíží. Takže pánové, jako pjoč??